Ústav mezinárodních vztahů

Na úvod je dobré připomenout, že institut uznání není v mezinárodních vztazích ničím novým. Využíval se již v období tradičního vestfálského systému a je s námi dodnes. Standardní učebnice uznání definují jako jednostranný akt, kterým uznávající subjekt, povětšinou stát, bere na vědomí určitou skutečnost. Nejčastěji se uznávají nové státy (např. uznání Kosova ze strany ČR v roce 2008) a vlády – ty po změně režimu (např. uznání bolševické vlády v SSSR Velkou Británií v roce 1924), nebo po odchodu do exilu (např. uznání londýnské vlády ČSR Velkou Británií a SSSR v roce 1941). V 18. – 19. století se uznání využívalo rovněž za ozbrojených konfliktů (uznání za bojující stranu, za povstalce aj.). V období studené války se pak objevilo uznání za národně osvobozenecké hnutí, jehož se dostalo třeba palestinské OOP, nebo namibijské SWAPO. Uznání může být učiněno výslovně, nebo mlčky a může mít povahu de iure (oficiální, formální uznání), nebo de facto (prostá akceptace určité reality).

Tolik teorie. Pokusme se ji nyní aplikovat na libyjský a syrský případ. Klíčové je určení toho, o jaký typ uznání se jedná. Situace není jednoduchá, neboť prohlášení států se od sebe liší a většina připouští několikerý výklad. Zaprvé by mohlo jít o uznání za vládu. Státy by prohlášením daly najevo, že za legitimní zástupce Libye a Sýrie nadále nepovažují Kadáfiho a Asada, ale NTC a NCS, a pouze s nimi hodlají nadále udržovat oficiální styky. V případě Libye tento postoj zřejmě zastávaly např. Itálie a Spojené arabské emiráty. Itálie již v červnu 2011 označila NTC za „jediného legitimního partnera v zemi pro bilaterální rozhovory“, SAE ve stejném období mluvily o NTC jako o „legitimní libyjské vládě“. Uznání povstalců za vádu v sobě ovšem zahrnuje některá rizika.  Jak uvádí Stefan Talmon z Oxfordu, mezinárodní právo podmiňuje možnost uznání nové vlády její efektivitou, tj. schopností fakticky ovládnout území daného státu. Jestliže tento prvek není přítomen, je uznání předčasné a stát, který k němu přistoupí, může být hnán k odpovědnosti za vměšování se do vnitřních záležitostí. V Libyi je tato hrozba již pasé, v Sýrii je vývoj zatím otevřený.

Obtížnost odhadnout výsledek konfliktu mezi vládou a povstalci může být jedním z důvodů, proč si většina států počínala méně jednoznačně než Itálie a SAE. Dobrý příklad nabízejí  Velká Británie a Francie, které po prohlášení na adresu NTC a NCS nepřerušily styky ani s původními vládci Libye a Sýrie, a jednaly tedy s oběma silami paralelně. Dapo Akande z Oxfordu z toho vyvozuje, že tyto státy zřejmě nepovažovaly NTC a NCS za nové vlády, ale jen za jakéso vlády nastupující (governments-in-waiting). S těmito vládami by bylo možné udržovat omezené styky, úplného uznání by se jim ale dostalo teprve tehdy, až (a za předpokladu, že) by dosavadní vládu porazily a sesadily. To se reálně stalo v Libyi na podzim 2011 a následně Velká Británie a Francie (ale třeba i Česká republika) uznaly NTC za skutečnou vládu Libye.

Prohlášení na adresu libyjských a syrských povstalců ale připouštějí rovněž jiný výklad. Ten předpokládá, že NTC a NCS nejsou uznány jako vláda, ale coby hnutí za národní osvobození. Tomuto výkladu nahrává dikce většiny prohlášení, včetně toho českého, jež se podobají textům z období studené války. Za představitelku lidu té které země byla, nejčastěji ze strany Valného shromáždění OSN a států třetího světa, označována všechna velká hnutí bojující za národní osvobození, včetně již zmíněných OOP a SWAPO. Stojí přitom za zmínku, že západní státy se podobným formulacím ve druhé polovině 20. století systematicky vyhýbaly. V případě Libye a Sýrie jsou to naopak ony, kdo je do svých prohlášení zapojují jako první. Myšlenka, že libyjští a syrští povstalci bojují za národní osvobození, může na první pohled působit absurdně. Právo na sebeurčení bývá spojováno s obdobím dekolonizace, popř. s odporem proti rasistickým režimům a cizí okupaci. Žádnou z těchto charakteristik Libye M. Kadáfího, ani Sýrie B. Assada nevykazovaly.

Přesto si někteří myslí, že by se zde o boj za národní osvobození jednat mohlo. Např. Akande má za to, že obyvatelům Libye a Sýrie bylo autokratickými režimy upíráno právo na vnitřní sebeurčení, tj. právo zvolit si vládu podle svých představ, a že právě NTC a NCS se postavily do čela tažení za realizaci tohoto práva. Přijetí daného náhledu by mělo významné politické i právní důsledky. Pro povstalce by znamenalo legitimizaci jejich činnosti, včetně ozbrojených akcí proti dosavadní vládě, a možnost požadovat pro tyto akce pomoc a podporu cizích států. Pro tyto státy by se změnilo to, že by požadovanou pomoc a podporu byly oprávněny poskytnout, aniž by jejich reakce mohla být označena za vměšování do vnitřních záležitostí Libye q Sýrie. Většina autorů, např. Christine Gray z Cambridge, nicméně soudí, že pomoc nesmí nabýt podoby ozbrojeného zásahu. Ten by byl legální pouze v případě autorizace rezolucí Rady bezpečnosti, jak se stalo na jaře 2011 v případě Libye (rezoluce 1973).

Zatřetí, představitelná je i varianta, že státy ve svých prohlášeních zamýšlely uznat libyjské a syrské opoziční síly za povstalce, nebo za bojující stranu. Jedná se o staré instituty válečného práva, které byly využívány hlavně v 18. – 19. století. Řešily tehdy absenci jakékoli právní úpravy vnitrostátních ozbrojených konfliktů, a to tím, že na tyto konflikty vztahovaly určité normy běžně platné za mezistátních válek. Instituty se lišily v tom, že zatímco uznání za povstalce (insurgency) aktivovalo jen minimální humanitární pravidla, uznání za bojující stranu (belligerency) vedlo k aplikaci celého souboru tehdy známých norem válečného práva. Shodné bylo, že uznávajícím subjekte1m mohl být stát jak vlastní, tak cizí.

Instituty uznání za povstalce a za bojující stranu vyšly z užívání v první polovině 20. století, neboť po vzniku samostatné právní úpravy pro vnitrostátní ozbrojené konflikty ztratily svůj význam. Někteří autoři, např. Kenneth Anderson z Washingtonu, se přesto domnívají, že uznání libyjských a syrských povstalců by mohlo mířit právě k nim. Tento výklad není příliš pravděpodobný a ani by nedával smysl. Pravděpodobný není proto, že oba instituty jsou dnes prakticky zapomenuté. Texty prohlášení států navíc směřují k celkovému politickému postavení NTC a NSC, nikoli k úpravě, jež se na ně aplikuje v rámci válečného práva. Smysl tento výklad nedává z toho důvodu, že občanské války – včetně té libyjské a syrské – se dnes již nenacházejí v právním vakuu, ale podléhají specifickému režimu humanitárního práva. Daný režim je občanským válkám šit na míru a jeho aplikace není závislá na arbitrárním aktu uznání. Reaktivace starých institutů 19. století by za těchto okolností vedla ke snížení, nikoli zvýšení aplikovatelného standardu, a nebyla by tedy pro nikoho výhodná.

Konečně, nelze vyloučit ani to, že prohlášení vůbec neměla představovat uznání v některém z jeho specifických podob uvedených výše. Třeba jejich prostřednictvím státy jen chtěly dát najevo, že s libyjskými a syrskými povstalci zkrátka sympatizují, podporují jejich požadavky a stojí, přinejmenším symbolicky, na jejich straně. Tento prvek byl nejspíše v postojích států přítomen v každém případě. Zda v nich bylo i něco více, to se nejspíše ukáže až s určitým časovým odstupem. Najevo snad postupem doby vyjde i to, které státy sledovaly  uznáním povstalců určitý specifický cíl a které naopak příslušná prohlášení přijaly jen v reakci na pozice svých spojenců – a aniž by si uvědomily politické a právní důsledky, jež z každého takového aktu uznání pro adresáta i autora vyplývají.

O autorce:

Veronika Bílková. Výzkumná pracovnice Ústavu mezinárodních vztahů, odborná asistentka katedry mezinárodního práva Právnické fakulty UK. Od roku 2010 je členkou Evropské komise pro šíření demokracie prostřednictvím práva (Benátská komise).