"Politika jedné Číny a princip jedné Číny jsou vágní diplomatické formulace, ve kterých si každý hledá trochu něco jiného. Pro Čínskou lidovou republiku to znamená, že ona je jedinou mezinárodně uznávanou Čínou, a tudíž na politické úrovni všechny kontakty mohou být pouze s Pekingem. Hlavně pokud se to týká vysokých představitelů na úrovni prezidentů, premiérů, ministrů obrany nebo zahraničí," vysvětluje Fürst.
Na druhou stranu Peking naprosto nic nenamítá proti ekonomické nebo kulturní spolupráci s Tchaj-wanem. "Vždyť oni sami s nimi naprosto běžně spolupracují, kontakty v řadě agend typu meteorologie nebo rybolov jsou každodenní rutinou, ekonomická provázanost obou zemí je vysoká," připomíná Fürst obří investice tchajwanských firem do ekonomiky pevninské Číny.
"Existují i politické styky na úrovni politických stran. Paradoxně mezi Komunistickou stranou Číny a Kuomintangem někdejšího diktátora Čankajška. Kdysi spolu krvavě válčili a nyní se stále více sbližují," říká Fürst. Byl to právě Kuomintang, který se po porážce v bojích s komunisty stáhnul v roce 1950 na Tchaj-wan, kde vyhlásil Čínskou republiku. I on zastával "politiku jedné Číny" v tom smyslu, že se považoval za jediného představitele Číny ve světě a zejména stará garda Kuomintangu se odmítala vzdát svého nároku na celou pevninskou Čínu.
"Na Tchaj-wanu byl dvoukomorový parlament. Legislativní dvůr, který přijímal zákony a fungoval jako normální parlament, a pak Národní shromáždění, kde seděli zástupci jednotlivých čínských regionů. Tam se přirozeně volby konat nemohly, a tak si ti stávající poslanci drželi své mandáty. Což bylo komické, protože tam byl třeba poslanec za Mongolsko. Teprve když přišla poprvé k moci v roce 2000 opoziční Demokratická strana, začala postupná demontáž tohoto systému," říká sinolog.
Zmínka o Mongolsku není náhodná. Čankajšek a jeho nástupci dlouho odmítali uznat všechny změny administrativního dělení Číny po roce 1947. Teprve v roce 2001 se poprvé v oficiální tchajwanské ročence neobjevila věta − Čína je druhá největší země světa s celkovou rozlohou 11,4 milionu kilometrů čtverečních (včetně Mongolska). "Oni totiž považovali za své území celou historickou Čínu, jak se vytvořila v polovině 18. století," říká Fürst.
Takových lidí je v tchajwanské společnosti podle něj stále ještě zhruba deset procent. "Hlavně jde o potomky starých kádrů Kuomintangu, kteří se nesmířili se ztrátou pevninské Číny," vysvětluje Fürst. Příliš ale neroste ani počet lidí, kteří žádají vyhlášení samostatnosti Tchaj-wanu, i jich je zhruba desetina. "Nemá to podporu ve společnosti. Osmdesát procent obyvatel ostrova zachovává pozici: necháme to tak a uvidíme. Závisí to na tom, jak se bude vyvíjet Čína. Pokud se bude demokratizovat, což se opravdu neděje, tak pak možná. Ale stejně by se to dělo postupnými kroky," myslí si Rudolf Fürst.
Proti vyhlášení nezávislosti Tchaj-wanu jsou také USA. Ty mají třetí vizi "jedné Číny". Ta vznikla během komplikovaných jednání v 70. letech minulého století, kdy se Spojené státy rozhodly obnovit diplomatické vztahy s Pekingem. Hlavní autor myšlenky Henry Kissinger, poradce pro národní bezpečnost prezidentů Geralda Forda a Richarda Nixona, tak chtěl Čínu dostat mimo sféru vlivu Sovětského svazu.
"Současně v Bílém domě bylo silné křídlo, které argumentovalo, že Tchaj-wan je klíčový z bezpečnostního hlediska. Takže na jednu stranu Američané přestali uznávat ostrov jako představitele Číny, ale úplně přes palubu ho nehodili. Pekingu to tehdy nevadilo, protože pro ně bylo důležité se dostat do mezinárodních organizací, získat přistup k úvěrům a technologiím," vysvětluje Fürst mimořádně složitá diplomatická jednání.
Ta skončila situací, kdy kromě čtrnácti rozvojových zemí a Vatikánu nikdo Tchaj-wan oficiálně neuznává. "Současně ale v těch čínsko-amerických smlouvách jsou klauzule, které říkají, že ke sjednocení ostrova s pevninou může dojít jen se souhlasem Tchaj-wanu. Vojenská anexe by znamenala černý scénář nepředstavitelných rozměrů," říká Fürst. V USA totiž platí zvláštní zákon Taiwan Relations Act, který poskytuje ostrovu bezpečnostní záruky a jeho napadení by bylo důvodem pro válku.
Vytvořila se tak zvláštní situace, kdy s Tchaj-wanem sice všichni na světě udržovali vcelku čilé styky, ale jen do určité míry. Česko i zde hrálo zajímavou úlohu. V roce 1995 oficiální tchajwanskou delegaci vedenou premiérem Lien Chanem přijal jak prezident Václav Havel, tak premiér Václav Klaus. Byla to první delegace z ostrova v podobě oficiální návštěvy od konce 40. let minulého století. Praha tehdy nedbala na ostré protesty Pekingu a Havel ve stejném roce zmínil možnost přijetí Tchaj-wanu do Organizace spojených národů.
"Ale na ostrov jel již jako soukromá osoba v roce 2004. Stejně jako do Prahy o čtyři roky dříve přijel také již bývalý prezident Lee Teng-hui. Jinak politické kontakty probíhaly hlavně na úrovni Senátu," říká Fürst. Třikrát na ostrově byli předsedové senátních výborů, dvakrát místopředseda horní komory Petr Pithart. "S ním jsem tam byl jako poradce. Oproti dnešní situaci to vůbec nebylo medializované. Setkal se s místopředsedou parlamentu a pak měl zajímavou přednášku na jedné liberální univerzitě o disentu a východní Evropě," vzpomíná Fürst.
Peking podle něj velmi dbá na oficiality. "Proto má návštěva předsedy českého Senátu takový ohlas. Směřuje totiž záměrně na to nejcitlivější místo, což nikdo jiný nedělá. Na to Peking musí reagovat," říká sinolog. Nemyslí si ale, že by čínská strana přistoupila k nějakým radikálním krokům. "Návštěva se uskutečnila proti vůli prezidenta, vlády i dolní komory parlamentu. Ti povolanější tohle vidí a chápou, že takhle to u nás funguje a předseda Senátu na takovou cestu má jednoduše právo," říká Fürst.
Rudolf Fürst je seniorní výzkumný pracovník ÚMV
Tomáš Profant
Vladislav Strnad