Ústav mezinárodních vztahů

Jak byste popsal současnou zahraniční politiku Česka s ohledem na eskalující migrační krizi v EU?
Česká politika v této oblasti byla od začátku chybně nastavená. Debatu o reformě azylové politiky nejprve česká politika nešťastně redukovala na odpor ke kvótám, což je pozice, která byla od začátku odsouzena k nezdaru. Abychom shrnuli výsledky, jichž jsme dosáhli: klíčové bilaterální vazby, například s Německem, jsou poškozeny, visegrádská koordinace v této oblasti zkolabovala, v Bruselu, odkud jsem se právě vrátil, si znovu mnozí potvrdili obrázek ČR jako nesolidárního a nekonstruktivního partnera, a kvóty platí. Postup ČR v této oblasti by snad bylo možno používat v kurzech politologie jako příklad, jak se zahraniční politika dělat nemá.

Z mediálních vyjádření to vypadá tak, že první housle hraje ministerstvo vnitra. Ministerstvo zahraničí či premiér jsou slyšet o poznání méně. Je to správný postoj? O čem to podle vás vypovídá a kdo řeší tuto problematiku o ostatních zemích EU?
Ministerstvo vnitra hraje v české azylové politice klíčovou úlohu již dlouho. Málokterá země EU přitom je ve své azylové a migrační politice tak restriktivní jako ČR, což ministerstvo vnitra vždy zdůvodňovalo bezpečnostními riziky. Proto není divu, že je celá naše debata o uprchlících rámována chápáním uprchlíků jako hrozby. Ve chvíli, kdy se tato politika dostala do střetu s realitou uprchlické krize, ČR zareagovala snahou udržet neudržitelný status quo. V okolních zemích má samozřejmě ministerstvo vnitra v této oblasti také silné slovo, ale rozhodující je přirozeně postoj prezidenta, premiéra nebo – v případě Německa – kancléřky. Osobně se domnívám, že z uprchlické krize je premiér i ministr zahraničí nesvůj, protože nesdílejí xenofobní postoje některých dalších politiků. Proto kvitují s povděkem, že je pozornost upřena především na ministerstvo vnitra. 

Český postoj se omezil na odmítání systému kvót a semknutí se v rámci Visegrádu. Je to udržitelná politika, má šanci na úspěch?
Dostatečně jasně se ukázalo, že taková pozice je nejen lidsky těžko pochopitelná, ale i prakticky dávno překonaná. Čeští diplomaté v soukromých rozhovorech dávají jasně najevo, že rozhodnutí padlo, a my bychom se teď měli zaměřit na relevantní otázky, jako třeba jak zajistit, aby uprchlíci skutečně zůstali v zemi, která jim udělila azyl, nebo jaké kroky povedou k co nejrychlejší integraci uprchlíků. Nebojujme prohrané bitvy.

Polsko v klíčovém hlasování visegrádské dohody opustilo a kvóty podpořilo. Co k tomu zemi vedlo?
Polsko se rozhodlo zcela pragmaticky, protože dobře vycítilo, jaká nálada před hlasováním panovala. Již delší dobu se v kuloárech mluvilo o tom, že v případě přetrvávajícího odporu středoevropských zemí dojde k hlasování kvalifikovanou většinou. Polsko proto velmi prozíravě svou pozici včas změnilo. Domácí situace v Polsku je přitom ve vztahu k uprchlíkům velmi podobná té české a Občanská platforma je v nelehké situaci. Ale Polsko si uvědomuje, že jde i o polské migranty v jiných zemích EU a v konečném důsledku o přežití volného pohybu osob v EU. To je zásadní argument, který ale v české debatě vůbec nezaznívá.

Znamená to konec společné politiky V4, nebo jen racionální ústupek evropské většině?
Jestli něco ohrožuje spolupráci visegrádských zemí, tak jsou to spíše autoritářské tendence v Maďarsku, eroze stranického systému nebo rostoucí nacionalismus ve všech čtyřech zemích. To, že se země Visegrádu neshodnou v jedné konkrétní politice, není nic nového – připomeňme velmi rozdílné postoje Středoevropanů k sankcím EU vůči Rusku.

Česko trvá na principu dobrovolného přijímání migrantů. Je tento postoj oprávněný?
Takový postoj by byl oprávněný, pokud by ČR skutečně byla ochotna adekvátní podíl uprchlíků do země přijmout. Ale vzhledem k dosavadní zkušenosti s naší azylovou politikou jsem skeptický k tomu, do jaké míry by skutečně počet kladně vyřízených žádostí o azyl vzrostl. A hlavně – proč s takovou pozicí ČR nepřišla včas? Kdyby představitelé ČR předem prohlásili, že ČR dobrovolně přijme např. oněch pět tisíc uprchlíků, neformální vyjednávácí pozice ČR by bývala zásadně posílila. Ale nalijme si čistého vína – opravdu si někdo myslí, že by se vláda dobrovolně zavázala k přijetí třeba pěti tisíc uprchlíků? A přitom jsme v nedávné minulosti velké uprchlické vlny zažili – tisíce lidí z Bosny a Hercegoviny, z Kosova, z Čečenska. Lidé byli mimořádně solidární a přijetí uprchlíků také nedoprovázela taková nenávistná kampaň jako v současnosti.

Nebylo by lepší v rámci soudržnosti EU požadavky středoevropských zemí zohlednit?
Problémem je, že zohlednění je v tomto případě eufemismem pro vynětí středoevropských států z distribučního mechanismu. To je ale přece dost problematické: Na jedné straně ČR výrazně získává díky existenci schengenského systému a možnosti cestovat i pracovat po celé EU, ale na straně druhé nechce nijak přispívat k řešení problémů, které právě s těmito tak oceňovanými prvky evropské integrace souvisejí. To je jako bychom chtěli získávat dotace z unijního rozpočtu, ale odmítali do něj přispívat.

Existuje podle vás k systému kvót nějaká alternativa?
Ještě jednou bych chtěl zdůraznit, že kvóty jsou jenom jedna – relativně malá – část nutné reformy společného evropského azylového systému. Ale problém spočívá právě v tom, že nikdo nepřišel s žádnou smysluplnou alternativou. Oplotíme teritorium celé Unie? Nebo snad dokážeme vyřešit v dohledné době konflikt v Sýrii? Popřeme naše základní hodnoty a budeme mladé muže prchající před válkou posílat zpět, ať si proti Islámskému státu bojují sami, jak se nedávno – těžko se tomu věří – vyjádřil bývalý ředitel Člověka v tísni? Kvóty nejsou všelék a už vůbec nejsou ideálním řešením, ale dokud nikdo nepřijde s lepším řešením, nevím, proč bychom jich neměli využívat.

Maďarsku by kvóty paradoxně pomohly. Proč se země jejich zavedení brání?
To jsou paradoxy, která známe i z České republiky. Proč se tehdy ODS bránila přijetí fiskálního kompaktu EU, který principiálně usiloval o kontrolu veřejných rozpočtů, tedy přesně o totéž, co si do svého štítu vepsala i ODS? Jednoduše řečeno, ideový odpor vůči EU převažuje dokonce i nad kalkulem výhodnosti, a to je v naší epoše, posedlé utilitarismem, co říct. 

Česko migranty zadržuje, přestože v zemi nemíní zůstávat. Jsou tyto kroky legální a legitimní?
Legální detence obecně je, i když je problematické, že české právní předpisy přesně nestanovují kritéria vážného nebezpečí útěku, které musí hrozit, aby byla detence oprávněná. Ale v ČR jsou například v detenčních zařízeních zadržovány i děti, což je v rozporu s  mezinárodními právními normami. To, že jsou detenční centra fakticky vězením, v němž je zásadně snižována důstojnost uprchlíků a za něž navíc musí uprchlíci platit, je ale těžko přijatelné.

Současná vláda deklarovala svůj příklon k proevropské politice a vymezila se tak proti svým pravicovým předchůdkyním. Jak vypadá evropská politika ČR v realitě?
Posun bezesporu nastal. Principiální odmítání jakéhokoliv návrhu jenom proto, že přišel z EU, už je minulostí. Prakticky takový posun ovšem nastal především z hlediska rétoriky nejvyšších představitelů země. Ministerstvo zahraničí a jeho diplomaté postupovali podobným způsobem i za předchozích vlád. Ale právě uprchlická problematika dobře ilustruje, že klišé o „návratu do Evropy“ zůstává v mnoha ohledech jenom klišé.

Naprostá většina uprchlíků míří do Německa. Může mít odmítání kvót vliv na v současnosti nadstandardní česko-německé vztahy?
Nejen může, ale i má. Pro kancléřku Merkelovou, která českou situaci sleduje obzvlášť bedlivě, protože má z minulosti k ČR vřelý vztah, je uprchlická problematika klíčová. Investovala do něj množství energie i politického kapitálu, a proto velmi usiluje o řešení na úrovni EU. Onen nepříliš konstruktivní postoj ČR samozřejmě vnímá kriticky, a to nejen ona, ale i německá média a veřejnost. Na druhou stranu je třeba říct, že právě proto, že si je ČR a Německo tak blízko, němečtí diplomaté dobře chápou, že odpor ČR ke kvótám nevychází z doporučení české diplomacie, ale přímo z vlády či od prezidenta země.

Petr Kratochvíl

Doc. Mgr. Ing. Petr Kratochvíl, Ph.D. je od roku 2013 ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů. Přednáší na VŠE Praha a MUP. Předmětem jeho vědeckého zájmu je česká zahraniční politika, evropská integrace, politické vztahy v postsovětském prostoru či náboženství v mezinárodních vztazích. V roce 2011 byl jmenován docentem pro obor mezinárodní vztahy.